témata týdne

"Co je štěstí?"

9. května 2018 v 19:39 | Vee
Byla to středa ráno. Po náročné noci jsem se těžko vyhrabávala z heboučkých peřin. Když už jsem se k tomu odhodlala, pomalu jsem vstala z postele a položila chodidla na studené dřevěné parkety. Na krku se mi naježily chloupky a já se potichu, abych nevzbudila rodiče, docupitala do kuchyně. Okamžitě jsem začala lít vodu do konvice a sáhla po svém oblíbeném černém čaji. Když jsem se vrátila zpět do, pro mé milé překvapení, stále rozehřáté postele, otevřela jsem knihu a pomalu přecházela do jiné doby, jiného místa, s jinými lidmi.

Knihu jsem konečně dočetla, odložila je vedle sebe a zadívala se skrz velké okno hned vedle postele. Sáhla jsem po čaji, který už byl skoro vychladlý, ale i tak výborný. S každým usrknutím mi byla dopřána příjemná chuť granátového jablka s medem, který přidávám do prakticky každého čaje. Odložila jsem čaj a podívaa se na stolek vedle mě. Uvědomila jsem si jednu věc.

Miluju taková rána. Dělá mě to šťastnou, a to je hlavní, že? Šťastnou mě dělají ty věci, co miluju. Každý miluje něco jiného. Miluju, když můžu při čtení výborné knihy pít čaj s medem. Když si po náročném dni obleču ten svetr, co mi je sice o x čísel větší, ale o to víc pohodlnější je. Když se jen tak z ničeho nic rozhodnu, že se půjdu projít s mým psem a na něm jde vidět jak je z toho šťastný. Jak skáče kolem mě a nemůže se dočkat až budeme závodit, kdo doběhne dřív k támhletomu stromu. Když mám dost volného času na to, abych se podívala na nějaký dobrý film, poslouchala písničky, a nic nedělala, nebo si dala jen tak odpolední šlofík. Když mám náladu na to, obléct se do šíleného, batikovaného trička z dětství, a zatančila si na Šmouléro, které za mého dětství tak strašně moc letělo. Když někam sama vycestuju, chodím po okolí, jdu na nějaký výšlap, a dělám fotky. Když někam jedu s ním. Když si v pokoji pověsím světýlka, která jsem ukradla z Vánočního strmečku a každý večer si při nich čtu. Když jdu do knihovny bez úmyslu toho, si něco půjčit. Když mě obejme. Když se rozhodneme, že společně uděláme pizuu, i přes to že ani jeden z nás neumí vařit, dopadne katastroficky, ale stejně ji sníme. Když jdu sama do kavárny, dám si tam svůj oblíbený čaj, a čtu si. Tohle je moje štěstí.

A to tvoje?

Image result for happiness tumblr

Vee

"Maska"

5. března 2018 v 17:02 | Vee
Kdo jsi? Kdo opravdu jsi? Víš to? Pokud ano, jsi tím, kým chceš být? A nebo jsi jen pouhá maska jako většina? Maska. Maska, kterou zděláváš při určitých situacích, s určitými lidmi, kvůli určitým zámyslům.

Žijeme v době kdy názor, že všichni nosí masku, je nám předhazován prakticky všude. Že se lidé přetvařují. Že se snažíme jen zapadnout. Že tím, jak si hrajeme na něco, co nejsme, jsme už zapomněli na to, kdo opravdu jsme. Je tomu ale opravdu tak? Poslední dobou mám pocit, že žijeme ve společnosti, kde cokoli co uděláme či řekneme je špatně. Obzvlášť co se týká toho, kdo jsme. A já osobně žiju mezi lidmi od kterých stále slyším jak se všichni přetvařují.

Ne věichni ale "nosí masky." Můžete se jednoduše jen nacházet mezi mladými, povrchními lidmi, kteří zatím nepřišli na to, kdo jsou. Nebo mezi lidmi, kteří byli od malička "učeni" kdo mají a nemají být. Jak se mají a nemají chovat. Co mají a nemají mít rádi. Ne vždy jsou ale lidi takoví. A jestliže se od malička nacházíte mezi povrchními lidmi, je možné že byste člověka, který opravdu říká to co si myslí, a nenechá se ničím manipulovat, ani nepoznali.

Nechápu, proč v dnešní době, vše co uděláte, musí být hned falešné. Já, například, jsem vegetariánka. Než se zeptáte.. ne, nedám si steak. Ne, nenejím ryby. A ne, nedělám to proto, abych byla cool. Všichni si to ale myslí. To, že jsem vegetarián jen kvůli tomu, abych vypadala eticky. To, abych vypadla lépe než oni. To, abych se odlišila. Ne vždy ale je vše jen pouhá maska, kterou chcete ukazovat světu. Jsou tu i lidé, kteří tyto věci dělají pro sebe. A ne pro oslnění ostatních.

Nebo taky moje jiné záliby. Ráda chodím do kaváren. Ráda chodím na přednášky o umění. Ráda chodím na předčítání poezie. Ráda čtu. Ráda si venku kreslím. A víte proč? Protože mě to baví. A ne proto, že bych si snad chtěla hrát na někoho, kdo nejsem. Proč bych to dělala? Abych si přišla zajímavěji? Abych zapadla? Abych měla víc falešných kamarádů, kterým na mně vůbec nezáleží? Abych dostala víc likeů na fotce? To, že se lidé chovají jinak když jsou sami, nebo s lidmi, kterým důvěřují, než někde na veřejnosti mezi lidmi, které prakticky neznají, je normální. Nevidím to jako nošení masky a hraní si na něco co nejsme.

Samozřejmě nepopírám, že takoví lidé existují. Ti co si hrají na něco co nejsou, jen proto, aby je ostatní viděli tak jak chtějí. Nemůžete ale chodit sem a tam a všude vyhlašovat. Jaký jste právě vy svatoušek, potože všichni statní jsou zákeřní a falešní. A přesně to lidé v mém okolí většinou dělají. Stěžují si na problém, který ani neexistuje.

Image result for mask tumblr

Vee

"S tužkou v ruce."

1. března 2018 v 16:41 | Vee
Když jsem nastoupila do prváku, na střední školu, měla jsem tu možnost objevit kdo opravdu jsem. Neměla jsem ponětí kdo jsem a kdo chci být v budoucnosti. Co chci dělat, co mě baví, proč dělám to, co dělám, a proč se chovám tak, jak se chovám. Potulovala jsem se chodbami jako tělo bez duše. Ráno jsem vstala, šla do školy, přišla domů, najedla se, a ležela. Ležela jsem a přemýšlela, co se to se mnou děje. Časem se t ještě zhoršilo. Přestala jsem jíst a po tom, co jsem přišla domů jsem šla spát. Nic m nezajímalo. Přátelé jsem ztratila už dávno. Zamilovala jsem se do někoho, kdo mě jenom zneužíval. S nikým jsem nemluvila. Zhoršily se mi známky. Uzavřela jsem se do sebe a nemohla jsem uniknout. Minulý rok by se dal popsat jako nejhorší rok mého života. Bylo jediné možní východisko a nebýt jednoho dne, už bych tu dávno nebyla.

Image result for writing tumblr

Jeden den. Den, kdy nám byl zadán referát na Romea a Julii. Zní to jako každý normální den. A samozřejmě, pár referátů už jsme do té doby psali, ale tento byl něčím jiný... V části referátu, kde jsme měli vyjádřit náš názor na knihu, jsem tužku držela tak jistě, jako nikdy. Slovo po slově se zjevovalo na papíře stíraným grafitem. Myšlenky se najednou z mé hlavy transformovaly na něco hmotného. Koncem odstavce jsem si vše uvědomila. Do dnes si pamatuji svoji první povídku. Bylo mi 8 a hlavní hrdinkou bylo děvče, tk staré jako já dnes, které prochází střední školou a má své problémy, které společně se svými přáteli vyřeší. Nebylo to originální, bezchybné, gramaticky správně, a moje slovní zásoba povídce rozhodně nenapomáhala na kvalitě, ale je to vzpomínka. Je to kdo jsem. Od té doby jsem psala. Všude jsem si s sebou nosila deník s povídkami a básničkami, a pár tužek či per. Deprese jako by zmizela za jedinou noc.

Zjistila jsem, že psaní je moje vášeň. Nemám talent, nejsem v tom dobrá, ale psaní mi dává možnost vypsat se z toho, co cítím. Občas už je to zkrátka moc. Zdá se, jakoby se mi v hlavě tvořily jen tmavé myšlenky. Ale nějak mě kombinace mnou pečlivě vybraných slov, grifitové černě, a hrubých stránek papírů zachránily. Pro mě psaní není jenom činnost skládání slov vedle sebe tak, aby se daly číst. Psaní je pro mě útěkem. Útěkem od reality a toho co vše mě čeká. Můžu být taková jaká jsem, a nikdo mě nebude odsuzovat. Můžu říct co chci, a nikdo mě nebude odsuzovat. Píšu abych si připomněla kdo vlastně jsem. Píšu, protože je to kousek mne, kterého se už nezbavím a kam můžu vložit všechny své emoce. Občas jdu dokonce zpátky a pročítám si staré zápisky. Proto to za to stojí. Vidět pokrok který jste udělali. Vidět to, co vás dělá tím, čím jste. A to vše díky tužce. Tužka, která má neuvěřitelnou moc. Moc postal mě do jiného světa. Do světa, kde všechny mé starosti a povinnosti zmizí. A to vše s pouhou tužkou v ruce.

Related image

Vee

"Mládí"

25. února 2018 v 22:27 | Vee
Když mi bylo osm, bála jsem se smrti. Tedy, vlastně ne smrti. Spíš toho, co bude, až vyrostu. Dnes je to ale trochu jinak. Už mnoho času uplynulo od té doby, co jsem si po večerech vyplakávala oči nad tím, že jsem se bála budoucnosti. Dnes už vím, že není důvod se bát toho co přijde.

Mládí je krásná věc. A nikdo ji nechce zratit. Starat se jenom o známky, středoškolské lásky, nebo zábavu s kamarády je super. Do hlavy vám všichni vtloukají, jak je důležité si užít mládí a nepromarnit ho. Souhlasím, ale... Není to tak jenom s mládím. Život jako takový je potřeba si užít. Ne jen zaměřít se na mládí a potom tak nějak přežívat. Proto dnes píšu tento článek. Chci se s vámi poděli o to, čím se snažím řídit po zbytek svého života.


Mládí je o tom, že si užíváme, no ne? Ale každý z nás si užívá jinak. Já například, bych raději ležela doma v posteli a četla si, než šla na nějakou akci a pila. Nebo se šla projít s přítelem a zafotila si, než třeba šla nakupovat s kamarádkami. To je ale jenom moje představa o tom, jak odpočívat a užívat si. Tohle je jenom na vás. Mládí je ale spíše mezstarostnost, než to jak relaxujeme. Je to to, jak dokážeme vypnout a starat se jenom sami o sebe a o to, abychom se my měli co nejlépe. To, jak se dokážeme nadchnout z pouhých maličkostí a jak dokážeme dělat jakékoli blbosti v přítomnosti těch správných lidí. Proč je tedy tak dležité si "užívat mládí?" přijdou totiž starosti. Placení spátek, hádky o tom, kdo vyzvedne děti ze školy, potíže s autem a domácími spotřebiči. A tady přichází moje teorie. Mládí je o tom, naučit se být bezstarostný a potom být schopný tuto vlastnost aplikovat, když bude potřeba. Až jednou totiž bueme řešit, že nám zase snížili plat, nebo že nás už unavuje, jak nás mimčo v noci budí každých 30 minut, je potřeba být na chvíli bezstarostný a chovat se jako malé dítě. Užívat si těch věcí, co máme. I přes veškeré starosti, totiž jistě v životě máme něco, co nám dělá radost. A mládí je pro mě o tom, umět si tyto maličkosti, jako třeba dobrý pokec s kamarády na střeše, zatímco koukáte na hvězdy, nebo procházka s přítelem, zatímco děti hlídá babička, nebo jen dobrý šlofík, užít.

Mládí nemá věk. Neovlivňují jej vráský, starosti, ani bolest kloubů. Je to to, jak se dokážeme nadchnout z jarního počasí, jak jsme rádi, když si děti s něčím přestanou hrát, protože se k tomu můžeme vrhnout my, nebo když uděláme nehorázný nepořádek při vaření v kuchyni, zatímco po sobě s rodinou házíme ingredience toho, co mělo být na večeří.


Vee

"Žít svůj život."

7. února 2018 v 18:40 | Vee
Na světě je téměř 8. miliard lidí.
Teda... tuhle větu jsem řekla špatně.
Na světě žije téměř 8. miliard lidí.

Daly by se dělit na dvě skupinky:
Jedna je ta, co přežívá. Ta co se ráno probudí, jde do práce, odpoledne se vrátí, nají se, stráví čas v tom lepším případě s rodinou, v horším u televize či počítače, jdou spát, a druhý den se rutina opakuje. Ale jsou spokojeni s tím jak to je.
Druhá je ta, co žijí. Ti co zkouší nové věci, zažívají dobrodružství, vychutnávají si každé souto jídla, ti co věří, že život je jenom jeden a je potřeba si ho pořádně užít, protože čas nevrátíme a proto musíme náš svět naplnit okamžiku, které si před smrtí budeme chtít zopakovat. A je něco z toho vlastně špatně? Dám vám radu do života. Žijte maličkostmi. Žijte pro oblohy plné hvězd, pro vůni ranní kávý, pro úsměvy ostatních lidí. A ano, nemusíte mě poslechnout. Protože lidé vám vždzcky budou říkat jak máte žít a na každém rohu uslyšíte, proč to, jak žijete, není vlastně vhodné.
Asi si všimnete, že jsem u prvního případu napsala "ta, co přežívá" a u druhého "ta, co žije," protože takhle nám to předhazuje společnost. Že stereotypy jsou špatné.

Ale...
Pokud chcete zůstat v koutě tohoto světa, udělejte to. Choďte do stejných restaurací, a vždy si objednejte to samé jídlo. Buďte prátelé s těmi samými lidmi jako vždy. Procházejte stejnými ulicemi. Pokud je tohle to, co musíte dělat, aby jste byli šťastní, nemusíte žít jako ostatní a dělat to co oni chtějí a co je považováno za typické či přijatelné. Nemusíte napsat knihu, procestovat Evropu, nebo stát se právníkem, aby jste se cítili, jakože jste v životě něčeho dosáhli. Aby jste věděli kdo jste a kam patříte.
Pokud chcete opustit vaše stereotypní prostředí, které je pro všechny normální, nenechte se zastavit. Utíkejte jak nejrychleji a co nejdál můžete a můžete zažít ten život, po kterém tak dlouho toužíte. Vrhněte se do nových kutur, dělejte chyby, učte se. Zamilujte se, žijte v karavanu, zpívejte u táboráku. Ale buďte šťastní. Takhle budete vědět kdo jste a kam patříte.
Pokud se chcete zaměřit na kariéru, pracujte tvrdě a běžte si za svým cílem. Šplhejte po žebříčku tak vysoko kam chcete a až se tam dostanete, nenechte se sesadit. Pokud je tohle, co chcete, udělejte to. Zaměřte se na úspěch, pracujte celý den, odpočívejte, nezapomínejte na sebe, ale jděte si za svým cílem. Protože až jednou budete přemýšlet nad tím, jak to všechno mohlo být, jedině když budete šťastní, tak nebudete litovat toho, co jste v životě udělali. Přijdete na to, kdo jste a kam patříte.

Každý z nás potřebuje něco jiného a nikdo Vám nemůže říct jestli to je správně, nebo ne. Někdy musíte udělat to, z čeho máte strach, to, co zrovna dvakrát nemilujete, nebo to, co je těžké. Ale můžu vám slíbit, že cokoliv uděláte pro to, abyste byli šťastní, ať to je jakkoliv komplikované či těžké, je to to nejlepší, co můžete udělat. Pokud totiž žijete svůj život tak jak chtějí ostatní, nikdy svůj život vastně něžijte.

Poslední slova... Udělejte to dnes. Jednoho dne se totiž probudíte a zjistíte, že už není čas na to udělat co chcete. To, co si přejete a co vás dělá šťastnými.


Vee
 
 

Reklama