"Maska"

5. března 2018 v 17:02 | Vee |  témata týdne
Kdo jsi? Kdo opravdu jsi? Víš to? Pokud ano, jsi tím, kým chceš být? A nebo jsi jen pouhá maska jako většina? Maska. Maska, kterou zděláváš při určitých situacích, s určitými lidmi, kvůli určitým zámyslům.

Žijeme v době kdy názor, že všichni nosí masku, je nám předhazován prakticky všude. Že se lidé přetvařují. Že se snažíme jen zapadnout. Že tím, jak si hrajeme na něco, co nejsme, jsme už zapomněli na to, kdo opravdu jsme. Je tomu ale opravdu tak? Poslední dobou mám pocit, že žijeme ve společnosti, kde cokoli co uděláme či řekneme je špatně. Obzvlášť co se týká toho, kdo jsme. A já osobně žiju mezi lidmi od kterých stále slyším jak se všichni přetvařují.

Ne věichni ale "nosí masky." Můžete se jednoduše jen nacházet mezi mladými, povrchními lidmi, kteří zatím nepřišli na to, kdo jsou. Nebo mezi lidmi, kteří byli od malička "učeni" kdo mají a nemají být. Jak se mají a nemají chovat. Co mají a nemají mít rádi. Ne vždy jsou ale lidi takoví. A jestliže se od malička nacházíte mezi povrchními lidmi, je možné že byste člověka, který opravdu říká to co si myslí, a nenechá se ničím manipulovat, ani nepoznali.

Nechápu, proč v dnešní době, vše co uděláte, musí být hned falešné. Já, například, jsem vegetariánka. Než se zeptáte.. ne, nedám si steak. Ne, nenejím ryby. A ne, nedělám to proto, abych byla cool. Všichni si to ale myslí. To, že jsem vegetarián jen kvůli tomu, abych vypadala eticky. To, abych vypadla lépe než oni. To, abych se odlišila. Ne vždy ale je vše jen pouhá maska, kterou chcete ukazovat světu. Jsou tu i lidé, kteří tyto věci dělají pro sebe. A ne pro oslnění ostatních.

Nebo taky moje jiné záliby. Ráda chodím do kaváren. Ráda chodím na přednášky o umění. Ráda chodím na předčítání poezie. Ráda čtu. Ráda si venku kreslím. A víte proč? Protože mě to baví. A ne proto, že bych si snad chtěla hrát na někoho, kdo nejsem. Proč bych to dělala? Abych si přišla zajímavěji? Abych zapadla? Abych měla víc falešných kamarádů, kterým na mně vůbec nezáleží? Abych dostala víc likeů na fotce? To, že se lidé chovají jinak když jsou sami, nebo s lidmi, kterým důvěřují, než někde na veřejnosti mezi lidmi, které prakticky neznají, je normální. Nevidím to jako nošení masky a hraní si na něco co nejsme.

Samozřejmě nepopírám, že takoví lidé existují. Ti co si hrají na něco co nejsou, jen proto, aby je ostatní viděli tak jak chtějí. Nemůžete ale chodit sem a tam a všude vyhlašovat. Jaký jste právě vy svatoušek, potože všichni statní jsou zákeřní a falešní. A přesně to lidé v mém okolí většinou dělají. Stěžují si na problém, který ani neexistuje.

Image result for mask tumblr

Vee
 

"S tužkou v ruce."

1. března 2018 v 16:41 | Vee |  témata týdne
Když jsem nastoupila do prváku, na střední školu, měla jsem tu možnost objevit kdo opravdu jsem. Neměla jsem ponětí kdo jsem a kdo chci být v budoucnosti. Co chci dělat, co mě baví, proč dělám to, co dělám, a proč se chovám tak, jak se chovám. Potulovala jsem se chodbami jako tělo bez duše. Ráno jsem vstala, šla do školy, přišla domů, najedla se, a ležela. Ležela jsem a přemýšlela, co se to se mnou děje. Časem se t ještě zhoršilo. Přestala jsem jíst a po tom, co jsem přišla domů jsem šla spát. Nic m nezajímalo. Přátelé jsem ztratila už dávno. Zamilovala jsem se do někoho, kdo mě jenom zneužíval. S nikým jsem nemluvila. Zhoršily se mi známky. Uzavřela jsem se do sebe a nemohla jsem uniknout. Minulý rok by se dal popsat jako nejhorší rok mého života. Bylo jediné možní východisko a nebýt jednoho dne, už bych tu dávno nebyla.

Image result for writing tumblr

Jeden den. Den, kdy nám byl zadán referát na Romea a Julii. Zní to jako každý normální den. A samozřejmě, pár referátů už jsme do té doby psali, ale tento byl něčím jiný... V části referátu, kde jsme měli vyjádřit náš názor na knihu, jsem tužku držela tak jistě, jako nikdy. Slovo po slově se zjevovalo na papíře stíraným grafitem. Myšlenky se najednou z mé hlavy transformovaly na něco hmotného. Koncem odstavce jsem si vše uvědomila. Do dnes si pamatuji svoji první povídku. Bylo mi 8 a hlavní hrdinkou bylo děvče, tk staré jako já dnes, které prochází střední školou a má své problémy, které společně se svými přáteli vyřeší. Nebylo to originální, bezchybné, gramaticky správně, a moje slovní zásoba povídce rozhodně nenapomáhala na kvalitě, ale je to vzpomínka. Je to kdo jsem. Od té doby jsem psala. Všude jsem si s sebou nosila deník s povídkami a básničkami, a pár tužek či per. Deprese jako by zmizela za jedinou noc.

Zjistila jsem, že psaní je moje vášeň. Nemám talent, nejsem v tom dobrá, ale psaní mi dává možnost vypsat se z toho, co cítím. Občas už je to zkrátka moc. Zdá se, jakoby se mi v hlavě tvořily jen tmavé myšlenky. Ale nějak mě kombinace mnou pečlivě vybraných slov, grifitové černě, a hrubých stránek papírů zachránily. Pro mě psaní není jenom činnost skládání slov vedle sebe tak, aby se daly číst. Psaní je pro mě útěkem. Útěkem od reality a toho co vše mě čeká. Můžu být taková jaká jsem, a nikdo mě nebude odsuzovat. Můžu říct co chci, a nikdo mě nebude odsuzovat. Píšu abych si připomněla kdo vlastně jsem. Píšu, protože je to kousek mne, kterého se už nezbavím a kam můžu vložit všechny své emoce. Občas jdu dokonce zpátky a pročítám si staré zápisky. Proto to za to stojí. Vidět pokrok který jste udělali. Vidět to, co vás dělá tím, čím jste. A to vše díky tužce. Tužka, která má neuvěřitelnou moc. Moc postal mě do jiného světa. Do světa, kde všechny mé starosti a povinnosti zmizí. A to vše s pouhou tužkou v ruce.

Related image

Vee

"Mládí"

25. února 2018 v 22:27 | Vee |  témata týdne
Když mi bylo osm, bála jsem se smrti. Tedy, vlastně ne smrti. Spíš toho, co bude, až vyrostu. Dnes je to ale trochu jinak. Už mnoho času uplynulo od té doby, co jsem si po večerech vyplakávala oči nad tím, že jsem se bála budoucnosti. Dnes už vím, že není důvod se bát toho co přijde.

Mládí je krásná věc. A nikdo ji nechce zratit. Starat se jenom o známky, středoškolské lásky, nebo zábavu s kamarády je super. Do hlavy vám všichni vtloukají, jak je důležité si užít mládí a nepromarnit ho. Souhlasím, ale... Není to tak jenom s mládím. Život jako takový je potřeba si užít. Ne jen zaměřít se na mládí a potom tak nějak přežívat. Proto dnes píšu tento článek. Chci se s vámi poděli o to, čím se snažím řídit po zbytek svého života.


Mládí je o tom, že si užíváme, no ne? Ale každý z nás si užívá jinak. Já například, bych raději ležela doma v posteli a četla si, než šla na nějakou akci a pila. Nebo se šla projít s přítelem a zafotila si, než třeba šla nakupovat s kamarádkami. To je ale jenom moje představa o tom, jak odpočívat a užívat si. Tohle je jenom na vás. Mládí je ale spíše mezstarostnost, než to jak relaxujeme. Je to to, jak dokážeme vypnout a starat se jenom sami o sebe a o to, abychom se my měli co nejlépe. To, jak se dokážeme nadchnout z pouhých maličkostí a jak dokážeme dělat jakékoli blbosti v přítomnosti těch správných lidí. Proč je tedy tak dležité si "užívat mládí?" přijdou totiž starosti. Placení spátek, hádky o tom, kdo vyzvedne děti ze školy, potíže s autem a domácími spotřebiči. A tady přichází moje teorie. Mládí je o tom, naučit se být bezstarostný a potom být schopný tuto vlastnost aplikovat, když bude potřeba. Až jednou totiž bueme řešit, že nám zase snížili plat, nebo že nás už unavuje, jak nás mimčo v noci budí každých 30 minut, je potřeba být na chvíli bezstarostný a chovat se jako malé dítě. Užívat si těch věcí, co máme. I přes veškeré starosti, totiž jistě v životě máme něco, co nám dělá radost. A mládí je pro mě o tom, umět si tyto maličkosti, jako třeba dobrý pokec s kamarády na střeše, zatímco koukáte na hvězdy, nebo procházka s přítelem, zatímco děti hlídá babička, nebo jen dobrý šlofík, užít.

Mládí nemá věk. Neovlivňují jej vráský, starosti, ani bolest kloubů. Je to to, jak se dokážeme nadchnout z jarního počasí, jak jsme rádi, když si děti s něčím přestanou hrát, protože se k tomu můžeme vrhnout my, nebo když uděláme nehorázný nepořádek při vaření v kuchyni, zatímco po sobě s rodinou házíme ingredience toho, co mělo být na večeří.


Vee
 


Chyba nebo zkušenost?

19. února 2018 v 16:52 | Vee |  vnitřnosti na povrchu
Slušelo ti to. Je to jako včera, co jsi za mnou přišel na zastávku a představil se. Moc dobře si pamatuju co jsi měl na sobě. Pozorovala jsem tě už dlouho. Od té doby, co jsem tě viděla v tričku s Pánem času. Vždy jsme se míjeli na chodbě. Nikdy jsme spolu ale nepromluvili. Nevěděl jsi kdo jsem. Dnes přemýšlím nad tím, kde bych asi byla kdyby to tak i zůstalo. Ale ty jsi přišel. Seznámil ses a od té doby sis se mnou psal. Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Už od prvního dne jsem do tebe byla zblázněná.

Šli jsme ven. Bylo to fajn. Smáli jsme se, tys mi nabídl svůj kabát, pošťuchovali jsme se jako malá děcka. Dovedl jsi mě na intr, dal mi pusu na čelo a nechal mě jít. Takhe to chodilo pár měsíců. Dokud nepřijela ona. Bylo to na tobě vidět. Viděla jsem ti na očích, že ji vidíš jako tu nádhernou vílu, jak jsi jí potom psal ve zprávě, která omylem přišla mně. Zatímco ona zářila v tvých očích, v těch mých byly jenom slzy, které jsem se snažila zadržet. Později, když jsem se dozvěděla jak to spolu máte, jsem je ale neudržela.

Dala jsem ti šanci. Nechala jsem to být. Byla jsem při tobě. Zakazoval jsi mi chodit ven s přáteli, poslouchat to, co chci, dívat se na co chci. Nutil jsi mě pít, a chodit po akcích s tvými kamarády. Přitom moc dobře víš, jak tohle nesnáším. Jak bych raději seděla doma a četla si, než lítala po venku s partou tvých kamarádů, které ani neznám a nemám s nimi nic společného. Dala jsem ti šanci, ale ty jsi zašel dál. Podezíral jsi mě z toho, že jsem tě podvedla. Přitom já byla ta, co tohle snášela.

Možná, že jsi se mnou ani nechtěl být. Chtěl jsi být s někým, ale ne se mnou. Myslel sis, že mě dokážeš přetvořit k obrazu svému. A málem se ti to i povedlo, nechápu jak se to mohlo stát, ale ano. Výdy jsem byla spokojená s tím, kdo jsem. Ale potom ses objevil ty. A já ti nikdy nebyla dost dobrá. A chtěla jsem být. Tak strašně moc jsem chtěla být tou perfektní přítelkyní, kterou, jak jsem později zjistila, sis nezasloužil. Udělala bych pro to cokoli. Přestala jsem se bavit s dlouhodobými přáteli, přestala cvičit a nabrala pár kilo, protože tak se ti to líbilo. A to všechno jen protože jsem byla zaslepená. Zaslepená tvojí krásou a tím, na co sis hrál. Lituju toho? Ne, dnes alespoň vím, že osobnosti se nesmím kvůli nikomu vzdát. Vše je to o zkušenostech.

Image result for lessons tumblr

Další nepodstatný článek do mé sbírky nepodstatných článků.
Vee

playlist 02/15/18

15. února 2018 v 17:37 | Vee |  playlisty

BLINK-182
California (2016)
She's Out of Her Mind
She's got a black shirt, black skirt, and Bauhaus stuck in her head.


MARILYN MANSON
Heaven Upside Down (2017)
KILL4ME
I love you enough to ask you again



SLIPKNOT
Vol. 3 (2004)
Vermillion Pt. 2
She is everything to me, the unrequited dream, a song that no one sings, the unattainable.


BLESSTHEFALL
Hollow Bodies (2013)
You Wear A Crown But You're No King
I guess I'll watch you walk away, and let your empire crumble.



Vee

Když se knihomol střetne s filmovým nadšencem...

14. února 2018 v 0:07 | Vee |  myšlenky ze sprchy
Knihy. Pro někoho pouhé listy papíru s tištěnými slovy a pro někoho nepostradatelná součást osobnosti. Já sama se řadím do druhé skupiny. Ať mě potkáte kdekoli a kdykoli, můžete si být jistí, že budu mít v ruce knihu (a v brašně další 4, jen tak pro jistotu). Knihy pro mě, jako pro mnoho dalších lidí, představují únik od reality. Od povinností a problímů. Od každodenní rutiny. Četla jsem odjakživa. Jako malá, asi ve 4 letech, jsem prý chodila za rodiči a ptala se na různá písmenka, která jsem ještě neznala, protože mě knihy tak moc zaujaly. Už od té doby. Už od té doby jsem knihy nikdy nevypustila z hlavy. Poslední dobou mám ale pocit, že se některé knihy mění spíše ve scénáře. Mnoho začínajících spisovatelů dnes už počítá s tím, že by se kniha eventuelně mohla přeměnit ve film. Je tohle ale správně?

Neberte si to zle. Jsem sice knihomol, ale povedený scénář, bravurní výkony herců, a novodobé speciální efekty jsou moje věc. Filmy miuju. Jsou pro mě téměř tak důležité jako knihy. Takže když mi někdo položí otázku co preferuji, věřte mi, není nikdy lehké odpovědět. Celá otázka se většinou promění ve velkou debatu. Občas, když se zeptá velký nadšenec kinematografie, se debata může stát i hádkou.




Filmy miluji, ale i tak... knihy mají kouzlo. Ten pocit, co dostanete, když otevřete novou knihu u filmu nemůžete čekat. Stejně jako vůně starých knih, nebo autorem pečlivě vybraná slova, která vám doslova začnou tančit před očima pokaždé, když otočíte stránku. Filmu nejsou špatné, ale... díváte se na ně. Díváte se na hlavní postavu a její dobrodružství, vztahy, a životní příběh. Pozorujete krajinu kolem. Sledujete osudy drobnějších rolí. U knih žijete. Prožíváte s hlavní postavou každé slovo. Jeho emoce a zážitky. Náte jeho strachy. Víte jaká je jeho oblíbená vůně a jeho špatné zvyky. Proč? Máte totiž mnohem více času na to se sžít a sympatizovat s postavami. 120 minut je nic v porovnání s 500 stránkami. Tohle často bohužel vede ke skrácení děje a vynechání pro čtenáře důležitých detailů. Ne jenom to, ale autor má prakticky neomezený prostor se rozepsat i o nejmenších detailech. Celá stránka může být o tom, jak se charakter cítil, zatímco ve filmu tomu věnují pár slov a zbytek je udělán tak, aby zaměstnal naše oči. A je to správně? Možná že právě to je to, co dává knihám kouzlo. Dávají prostor naší představivosti. Nikdzy nevíme přesně jak kdo vypadá, nebo v jakém prostředí se přesně nacházíme. Je to individuální. 500 čtenářů té stejné knihy může mít 500 různých představ o tom, jak vypadá charakter. A pokud herec nenabyde našich požadavků a představ, může to zničit celý film. Neznám horší pocit než to, když máte představy o tom, jak by určité postavy mohly vypadat a když vyjde film, vaše iluze rychle upadnou. Nebudu také zmiňovat to, že si knihy můžete kamkoliv vzít, že zaměstnaji vaši mysl více než filmy, nebo že fimy jsou často moc ovlivňovány reklamami.

Avšak i přes to si myslím, že kinematografie je krásná. Každý z nás, i ten největší knihomol, občas potřebuje úplně vyponout a podívat se na nějaký dobrý film. Dokonce i já mám některé filmy, které se, dle mého názoru, vyvedly o moc lépe než knihy. A vím, že tohle je velice nepopulární názor u člověka mého věku nebo knihomola všeobecně, ale... například takový Harry Potter. Knihy jsem přečetla všechny a Kámen Mudrců je jeden z mých oblíbených. I tak si ale stojím za tím, že filmy jsou lepší. Mžná ale hlavně pro to, že jsem na nich vyrůstala a knihy jsem dočítala teprve pár let zpátky. Moc dobře si pamatuji ty filmové pátky s rodiči, které jsme strávili hádáním se o tom v jakých jsme kolejích.

Závěr je tedy asi jasný. Za mě vždy byly, jsou, a budou lepší knihy než filmy. Avšak obojí má své kouzlo. Občas ani nezáleží na kvalitě filmu, ale na náladě člověka. A ať už jste knihomol nebo filmový nadšenec, zavřete prohlížeč a běžte se odreagovat k nějakému příběhu.

Vee