Chyba nebo zkušenost?

Pondělí v 16:52 | Vee |  vnitřnosti na povrchu
Slušelo ti to. Je to jako včera, co jsi za mnou přišel na zastávku a představil se. Moc dobře si pamatuju co jsi měl na sobě. Pozorovala jsem tě už dlouho. Od té doby, co jsem tě viděla v tričku s Pánem času. Vždy jsme se míjeli na chodbě. Nikdy jsme spolu ale nepromluvili. Nevěděl jsi kdo jsem. Dnes přemýšlím nad tím, kde bych asi byla kdyby to tak i zůstalo. Ale ty jsi přišel. Seznámil ses a od té doby sis se mnou psal. Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Už od prvního dne jsem do tebe byla zblázněná.

Šli jsme ven. Bylo to fajn. Smáli jsme se, tys mi nabídl svůj kabát, pošťuchovali jsme se jako malá děcka. Dovedl jsi mě na intr, dal mi pusu na čelo a nechal mě jít. Takhe to chodilo pár měsíců. Dokud nepřijela ona. Bylo to na tobě vidět. Viděla jsem ti na očích, že ji vidíš jako tu nádhernou vílu, jak jsi jí potom psal ve zprávě, která omylem přišla mně. Zatímco ona zářila v tvých očích, v těch mých byly jenom slzy, které jsem se snažila zadržet. Později, když jsem se dozvěděla jak to spolu máte, jsem je ale neudržela.

Dala jsem ti šanci. Nechala jsem to být. Byla jsem při tobě. Zakazoval jsi mi chodit ven s přáteli, poslouchat to, co chci, dívat se na co chci. Nutil jsi mě pít, a chodit po akcích s tvými kamarády. Přitom moc dobře víš, jak tohle nesnáším. Jak bych raději seděla doma a četla si, než lítala po venku s partou tvých kamarádů, které ani neznám a nemám s nimi nic společného. Dala jsem ti šanci, ale ty jsi zašel dál. Podezíral jsi mě z toho, že jsem tě podvedla. Přitom já byla ta, co tohle snášela.

Možná, že jsi se mnou ani nechtěl být. Chtěl jsi být s někým, ale ne se mnou. Myslel sis, že mě dokážeš přetvořit k obrazu svému. A málem se ti to i povedlo, nechápu jak se to mohlo stát, ale ano. Výdy jsem byla spokojená s tím, kdo jsem. Ale potom ses objevil ty. A já ti nikdy nebyla dost dobrá. A chtěla jsem být. Tak strašně moc jsem chtěla být tou perfektní přítelkyní, kterou, jak jsem později zjistila, sis nezasloužil. Udělala bych pro to cokoli. Přestala jsem se bavit s dlouhodobými přáteli, přestala cvičit a nabrala pár kilo, protože tak se ti to líbilo. A to všechno jen protože jsem byla zaslepená. Zaslepená tvojí krásou a tím, na co sis hrál. Lituju toho? Ne, dnes alespoň vím, že osobnosti se nesmím kvůli nikomu vzdát. Vše je to o zkušenostech.

Image result for lessons tumblr

Další nepodstatný článek do mé sbírky nepodstatných článků.
Vee
 

playlist 02/15/18

15. února 2018 v 17:37 | Vee |  playlisty

BLINK-182
California (2016)
She's Out of Her Mind
She's got a black shirt, black skirt, and Bauhaus stuck in her head.


MARILYN MANSON
Heaven Upside Down (2017)
KILL4ME
I love you enough to ask you again



SLIPKNOT
Vol. 3 (2004)
Vermillion Pt. 2
She is everything to me, the unrequited dream, a song that no one sings, the unattainable.


BLESSTHEFALL
Hollow Bodies (2013)
You Wear A Crown But You're No King
I guess I'll watch you walk away, and let your empire crumble.



Vee

Když se knihomol střetne s filmovým nadšencem...

14. února 2018 v 0:07 | Vee |  myšlenky ze sprchy
Knihy. Pro někoho pouhé listy papíru s tištěnými slovy a pro někoho nepostradatelná součást osobnosti. Já sama se řadím do druhé skupiny. Ať mě potkáte kdekoli a kdykoli, můžete si být jistí, že budu mít v ruce knihu (a v brašně další 4, jen tak pro jistotu). Knihy pro mě, jako pro mnoho dalších lidí, představují únik od reality. Od povinností a problímů. Od každodenní rutiny. Četla jsem odjakživa. Jako malá, asi ve 4 letech, jsem prý chodila za rodiči a ptala se na různá písmenka, která jsem ještě neznala, protože mě knihy tak moc zaujaly. Už od té doby. Už od té doby jsem knihy nikdy nevypustila z hlavy. Poslední dobou mám ale pocit, že se některé knihy mění spíše ve scénáře. Mnoho začínajících spisovatelů dnes už počítá s tím, že by se kniha eventuelně mohla přeměnit ve film. Je tohle ale správně?

Neberte si to zle. Jsem sice knihomol, ale povedený scénář, bravurní výkony herců, a novodobé speciální efekty jsou moje věc. Filmy miuju. Jsou pro mě téměř tak důležité jako knihy. Takže když mi někdo položí otázku co preferuji, věřte mi, není nikdy lehké odpovědět. Celá otázka se většinou promění ve velkou debatu. Občas, když se zeptá velký nadšenec kinematografie, se debata může stát i hádkou.




Filmy miluji, ale i tak... knihy mají kouzlo. Ten pocit, co dostanete, když otevřete novou knihu u filmu nemůžete čekat. Stejně jako vůně starých knih, nebo autorem pečlivě vybraná slova, která vám doslova začnou tančit před očima pokaždé, když otočíte stránku. Filmu nejsou špatné, ale... díváte se na ně. Díváte se na hlavní postavu a její dobrodružství, vztahy, a životní příběh. Pozorujete krajinu kolem. Sledujete osudy drobnějších rolí. U knih žijete. Prožíváte s hlavní postavou každé slovo. Jeho emoce a zážitky. Náte jeho strachy. Víte jaká je jeho oblíbená vůně a jeho špatné zvyky. Proč? Máte totiž mnohem více času na to se sžít a sympatizovat s postavami. 120 minut je nic v porovnání s 500 stránkami. Tohle často bohužel vede ke skrácení děje a vynechání pro čtenáře důležitých detailů. Ne jenom to, ale autor má prakticky neomezený prostor se rozepsat i o nejmenších detailech. Celá stránka může být o tom, jak se charakter cítil, zatímco ve filmu tomu věnují pár slov a zbytek je udělán tak, aby zaměstnal naše oči. A je to správně? Možná že právě to je to, co dává knihám kouzlo. Dávají prostor naší představivosti. Nikdzy nevíme přesně jak kdo vypadá, nebo v jakém prostředí se přesně nacházíme. Je to individuální. 500 čtenářů té stejné knihy může mít 500 různých představ o tom, jak vypadá charakter. A pokud herec nenabyde našich požadavků a představ, může to zničit celý film. Neznám horší pocit než to, když máte představy o tom, jak by určité postavy mohly vypadat a když vyjde film, vaše iluze rychle upadnou. Nebudu také zmiňovat to, že si knihy můžete kamkoliv vzít, že zaměstnaji vaši mysl více než filmy, nebo že fimy jsou často moc ovlivňovány reklamami.

Avšak i přes to si myslím, že kinematografie je krásná. Každý z nás, i ten největší knihomol, občas potřebuje úplně vyponout a podívat se na nějaký dobrý film. Dokonce i já mám některé filmy, které se, dle mého názoru, vyvedly o moc lépe než knihy. A vím, že tohle je velice nepopulární názor u člověka mého věku nebo knihomola všeobecně, ale... například takový Harry Potter. Knihy jsem přečetla všechny a Kámen Mudrců je jeden z mých oblíbených. I tak si ale stojím za tím, že filmy jsou lepší. Mžná ale hlavně pro to, že jsem na nich vyrůstala a knihy jsem dočítala teprve pár let zpátky. Moc dobře si pamatuji ty filmové pátky s rodiči, které jsme strávili hádáním se o tom v jakých jsme kolejích.

Závěr je tedy asi jasný. Za mě vždy byly, jsou, a budou lepší knihy než filmy. Avšak obojí má své kouzlo. Občas ani nezáleží na kvalitě filmu, ale na náladě člověka. A ať už jste knihomol nebo filmový nadšenec, zavřete prohlížeč a běžte se odreagovat k nějakému příběhu.

Vee
 


Když je váha větší než vůle žít

9. února 2018 v 17:41 | Vee |  vnitřnosti na povrchu
Zvoní budík. Zvedám se z postele. Již se slzami v očích docupitám do koupelny. Bez jakéhokoli nakukování do zrcadla, abych se hned nesložila, si vlezu do sprchy. Teplá sprcha před mentálním zhroucením je právě to co potřebuju. Vylezu, odmotám kolem sebe ručník. Zvědavost mi nedá a rukou přejedu po zamlženém zrcadle. Je to tady. Hned předemnou. Chci to ze sebe zhodit. Odříznout tuk z buclatých tváří. Odříznout tuk z povislých paží. Po vyčištění zubů se obleču a vycházím z pokoje. Na něco jsem zapomněla. Obrázky modelek v mém pokoji dnes asi zůstanou bez mého povšimnutí. To už se nikdy nesmí stát.

Po cestě do školy vpomínám na to, jak jsem vždy chodila pozdě a snažila se do sebe nacpat nějaké jídlo před začátkem školy. Změnila jsem se. Ani nevím jak se to stalo. Jednoho dne se mi otevřely oči. Děkuji bohu za ten moment. Kde bych dnes byla, kdybych zůsala s těmi baulatými tvářemi, tak jak jsem byla dřív.

I když... občas uvažuji nad tím, jestli by nebylo dobré poslouchat lidi, co říkají, že bych měla jíst zdravě a do toho třeba cvičit. Ale je to tu. Nevím, jestli je možné s dostat k těm výsledkům co chci já, pokud do sebe budu stále něco rvát. I kdyby jen zeleninu. Je to přímo předemnou. Perfektní těla. Tenké ruce, které dochážu chytit jednou svou dlaní. Úzký obličej. Stehna, co se o sebe za chůze nedotýkají. Tenká lýtka, která vypadají božsky v podkolenkách. Ale ne... nemůžu! Nebo musím? Je tohle jediná rozumná cesta? Koho zajímá, že je to nemoc. Co je za nemoc, že chceme být hubení? Přitažliví? Normální?

NE! Zvolím si tu zdravou cestu. Budu zdravě a pořádně jíst. Do toho cvičit. Budu stále počítat kalorie, ale...

Ne!
Nezvládám to.
Musím to udělat.
Musím být hubená.
Musím jít cvičit.
Musím být taková jaká jsem vždycky chtěla být.
Musím mít to tělo, jaké vím, že chce abych měla.



Co bylo, bylo. Dnes už je to jinak. Berte to prosím s rezervou.
Další nepodstatný článek do mé sbírky nepodstatných článků.
Vee